čtvrtek 28. února 2013

Chytněme se za NOS

Přicházelo to pomalu a nenápadně, vlastně kolem toho všeho kroužím odmalička. Za nynější tempo budiž chvála mateřské dovolené, člověk sice nemůže urvat víc než deset minut v kuse, ale mozek má opravdu dovolenou a dovoleno pracovat na plné obrátky a utřiďovat rozlétané myšlenky. Navíc je rázem o konkrétní důvod na víc se zajímat, do jakého světa bude vyrůstat moje mláďátko.

Vždycky znova žasnu, jak je to jednoduché. Ťuknu do jedné kostky a domino se rozletí všemi směry. Tolik alarmujících informací, o lidské netečnosti, sobeckosti, hamižnosti, pýše. Chtěla jsem se o tu tíži a bezradnost nějak podělit, ale při zavádění řeči na "vážná" témata často cítím, jak jsou nepříjemná a nevítaná. Chvilku jim obětujeme, jako úlitbu svědomí, pár plusových bodů se vždycky může hodit. Ale hlavně nejít dál, než je na oko nutné. Zařídit alibi a stačí. Pryč, pryč, kšá. Honem nějaký vtip, novou kabelku, nový seriál, fotky z dovolené. Nechceme to mít na očích. A tak se na palubě stále tančí, hlavně si užívat a neomezovat se. A bohužel žijeme ve společnosti, kde si to můžeme dovolit. Jeden druhému navzájem držíme klapky na očích, abychom se nemuseli dívat na to, co není příjemné. Hrajeme hru na schovávanou, a protože jsme všichni namočení, držíme se navzájem v hrsti.

Myslím, že odtud pramení i ta dětinská zloba, když někdo chce z kola ven. Jak si to dovoluje? To určitě, nechce se namočit, aby na nás pak mohl ukazovat prstem. Ne, ne, ne, honem na něj hoďte taky trochu bláta. Příklad z prezidentských voleb, těch reakcí, útočných, vydíravých, urážlivých na postoj Táni Fischerové nejít ke druhému kolu. "To je politička, to chtěla vést zemi, jak si to dovoluje, taková nedospělost, morální nadřazenost, uražená pýcha, černobílé vidění, ještěže neuspěla, to chcete zpátky komunisty, je to výsměch demokratickým svobodám, rozhodnout se musí, a podobné mrskání se bičem občanské zodpovědnosti. A druhé kolo jenom vesele zasívalo semínka sváru. (Osobně si myslím, že to od ní bylo naopak zodpovědné. Jak sama řekla, lidé čekají, že je povede za ručičku. Dokud nevezmeme každý na sebe odpovědnost za svá rozhodnutí a chování, nikam se nepohneme.)

Já tu hru už prostě nemůžu dál hrát a předstírat, že se nic neděje. Není to ani póza, ani snaha se odlišovat. Nakoukla jsem do třinácté komnaty a není cesty zpátky. Ale co teď? Jak jsem někde četla, na pesimismus už není čas. Navíc připustit, že člověk sám nic nezmůže, znamená složit ruce do klína a přihlížet. Ale to potom všecko ztrácí smysl. Takže nevidím jinou možnost, než se pustit do práce. Hledat dál, objevovat nové možnosti, nové formy, nové cesty.

Až do nedávna jsem si připadala na svém putování osamělá. Jako bych se každým krokem vzdalovala svému okolí, ztrácela styčné body a nořila se do neporozumění a nesouznění. Pořád mi to vrtalo hlavou, copak jsem tak divná? Proč jsou pojmy jako ekologie, soudržnost, výběrová náročnost nebo vědomá skromnost prakticky sprostá slova a okrajová témata? 

A pak přišly ty prezidentské volby. Nechala jsem se vtáhnout do víru, hltala debaty, články a diskuze.  Nejvíc mne oslovila Táňa Fischerová, na nic si nehraje, nehledá vlastní slávu, nepodbízí se, ani nementoruje. Prezentuje své názory věcně, stručně, jasně a důstojně. A nabízí zásadní obrat. Pořád mi vrtá hlavou, proč umělecká obec nevyužila svého vlivu k podpoře kandidátky z "vlastních" řad. Ale oni ze sebe raději udělali blázny a zaslepeně se vydali za krysařovou píšťalou. Ani česká média nezůstala pozadu. Místo aby přinášela ověřené informace, na základě kterých si pak každý udělá vlastní názor, nám spolu s předvolebními průzkumy autoritativně servírují, co si máme myslet a dělat. Tak moc nám všechno ulehčují, že lenivíme. Dneska jsou informace na dosah kliku a stejně je to málo. Raději kalkulujeme o vězňově dilematu menšího zla, jako bychom nebyli svobodní lidé. 

Přesto jsem měla pocit, že se opravdu něco děje, mění, že lidé nejsou ovce a chtějí se zapojit. Tolik nadšení, kritických názorů, přesných postřehů, výstižných analýz. Ale asi jsme jen všichni kamarádi mezi sebou, čtenáři vlastních článků a nevidíme, že je nás žalostně málo. A tak převážily draze zaplacené a přesto tak laciné argumenty. TF si vysloužila přívlastky jako moc hodná, naivní a křehká. I kdyby to byla pravda, šlo by o bezostyšné přiznání, že dobré vlastnosti jsou pro politiku omezením. Osobně si myslím, že paní Táňa je naopak pro většinovou veřejnost moc přísná a moc spravedlivá. A proto ti skutečně "hodní" ve smyslu benevolentní a zavírající oči, kteří nebudou kritizovat, nazývat pravým jménem a vyžadovat změnu, se  ji takhle pokusili "zneškodnit", aby neohrozila jejich postavení.   

Ale myslím, že se to dlouhodobě nepodaří. Protože lidé se propojují, a když konečně opadlo volební šílení, můžeme pokračovat v díle. Mám radost, že mi kampaň rozsvítila na cestu a najednou vidím všechny ty, kteří zvolili podobný směr. Vytváří se líheň nápadů, společnost kvasí a sdílí informace. Tvoříme. S nadšením sleduji práci týmu Táni Fischerové. Proběhl první z nosných a přínosných večerů, který se věnuje Nové Organizaci Společnosti. Až se mi nechce věřit, že bychom opravdu mohli být aktéry velké změny k lepšímu. Ale pohled na všechny ty "obyčejné" lidi, kteří si na nic nehrají, vzájemně si naslouchají a chtějí se aktivně zapojit, mě naplňuje optimismem. Opravdu cítím, jak se věci tvoří společně, zespodu a od základů. Dá to velkou práci, ale vždycky si vzpomenu na naše vlaštovky, jak po kousíčkách lepí hnízdo. Právě proto, že postupují pomalu a trpělivě, je pevné a nespadne. 

Zároveň tuším, že bude počáteční volební vlna zájmu opadávat, náš taťka tomu vždycky říkal zpívat týden po táboře Dajánu. Plni dojmů si píšeme upřímné vzkazy na batikovaná trička, vyměňujeme adresy, ale jakmila nás zpátky spolkne okolní svět, po pár dnech vzpomínky setřeseme do šuplíku k barevným snům a oblíbeným filmům. Zdravé jádro nepoleví, ale prvních vlaštovek je pár a dojít k sluchu dalších je mravenčí práce. Pořád ve mně hlodá, jak najít tu správnou míru mezi tím, kdy se budeme v uzavřeném okruhu vzájemně poplácávat po rameni a lámáním si zubů při veřejné "osvětě". Mezi vševědoucím pousmáním se nad těmi ještě "neprobuzenými", kterým připadáme naivní a mimo, když vyvoláváme duchy družstevnictví a rozlamujeme mezi sebou posvátný chléb, a hledáním způsobů jak se otevřít širší veřejnosti. Ne přesvědčovat a manipulovat, jen vydobýt prostor pozornosti a sdílet to, k čemu jsme došli.

Cítím, jak jen o tom mluvit je těžké. Neustále přepisuju, přeformulovávám myšlenky, nakousnu, poodstoupím a zase přeplétám. Pořád to nějak načichá dramatičností, patetičností, okázalou opravdovostí. Slepě tápu po lehkých slovech, důvtipu a peru se s bezmocnou zlostí, když zase padám zpátky. Ukázat do černého, rozesmát, vyprovokovat akci, chytnout se za nos. Já se chytám, držím se zuby nehty a škrábu se na ten nosný vor. Chci se učit od ostatních a s ostatními. Díky všem, vítejme na palubě.

středa 20. února 2013

Na dosah


Kolik už bylo napsáno příběhů o hledání podstatných věcí, které obešlo svět, než skončilo před prahem vlastního domu. (Jeho úsměvná verze s názvem Krtek a medicína je momentálně nejoblíbenějším příběhem našeho synka, takže poučení z něj si denně připomínám.) A kolik jich ještě bude třeba vyprávět, než dojdou k uším každého z nás?

Přitom pro mnoho přemýšlivých lidí není tajemstvím, že i vzdálené problémy mohou mít místní řešení. Dorůstáme velikosti, která se vymyká z kloubů. Opojeni, oslepeni se ženeme vpřed, ani vlastně nevíme kam. Předmražený dopečený chléb stejně jako operátor na zákaznické lince jsou dostupní 24 hodin denně, ale platíme za to anonymitou, standardizací a studenou neúčastností. Technika nám umožňuje vše zrychlit a propojit, ale nakonec víme více o virtuálních přátelích než o svých sousedech. Ale kdo vám pak zalije během dovolené kytky? Je sice pravda, že dnes najdete i placené psí školky, ale je to cesta správným směrem? Kdo by se chtěl vydat jinudy, má možnost se zapojit do místní skupiny. Sdružuje ty, kteří chtějí vzájemné vztahy vrátit do "lidských" rozměrů. Členové si mezi sebou vyměňují služby a věci a prakticky se obejdou bez peněz a zprostředkovatelů. Dalo by se namítnout, že je to jen návrat na startovní čáru, že i náš peněžní systém začínal něčím podobným, než byl zdokonalen a rozvinut. Samozřejmě. Ale proč by inspirace minulostí musela nutně být zpátečnická? A je vůbec třeba vidět věci pořád jen lineárně? Myslím, že by bylo na čase vzdát tu dětskou hru na pány tvorstva. V přírodě je naprostá většina dějů cyklická. Tak co taková spirála? Řekněme, že se vracíme k místní výměně, ale v jiném kontextu. A tak není důvodu, aby takový obrat nebyl obohacením a otevřením nových možností.

Tento koncept definován jako LETS (Local exchange trade systems), v češtině "obchodní systémy místní měny, nebo "systémy místního výměnného obchodu" (zdroj zde), funguje už přes 30 let. Na počátku myšlenky stojí Michael Linton, který začátkem 80. let minulého století založil v Britské Kolumbii v Kanadě první LETS skupinu. Od té doby vznikly podobné skupiny po celém světě. Nejvíce jich je ve Francii, Německu a Velké Británii, kde se jednotlivé skupiny dále propojují mezi sebou a vytvářejí další možnosti výměn a spolupráce. V českém prostředí jich zatím funguje velice málo, například budějovická skupina Letokruh nebo brněnská Rozleťse. Během psaní ke mně po síti došel odkaz na další stránku. Doufám, že jich bude jen přibývat. (Zájemcům můžu doporučit užitečné odkazy s konkrétními informacemi, jak vytvořit LETSkupinu, dále také ve francouzštině a v angličtině).

Tvůrčí prostor pro každého je neomezený, je takřka nemožné, aby někdo neměl co nabídnout. Právě ta nápaditost a rozmanitost se mi na celém nápadu nejvíc líbí. Služby, za které by se vám nechtělo platit, které byste si naopak netroufli je nabízet za peníze, nebo o které nechcete pravidelně prosit kamarády, vám umožní zapojit se do společenství, být užitečný, navázat kontakty a ještě oplátkou něco získat. A tak někdo nabídne k dispozici auto, někdo masáž, pomoc s administrativou, úklid, natření oken, hlídání dětí, práci na zahradě, přešití kalhot, nebo hodiny angličtiny. Jiný zase nepotřebný nábytek, knihy, nádobí, vypěstovanou zeleninu.

Pro lepší představu bych se ráda podělila o osobní zkušenost s jednou takovou skupinou tady v Holandsku. Přihlásila jsem se do místní skupiny v Haagu, která funguje už 17 let a v současné době má kolem 130 členů. Její chod zajišťuje administrátor, sekretářka a pokladník. Dvakrát za měsíc také připravují oběžník s informacemi o konkrétních setkáních, nových členech a jiných aktualitách. Členové mají přístup do internetového systému, kde má každý svůj profil a osobní účet. Členský poplatek je 4,5 euro ročně a 3 body měsíčně, které se strhávají z bodového účtu. Název bodů si každá skupina vymyslí, v téhle se vyměňují talenty. Skupina se schází několikrát do měsíce, jednou v prostorech kaple, kterou má k dispozici, dvakrát také probíhají tzv. "výměnné večery" u někoho doma (poskytnutí domovského zázemí je odměněno 20 talenty, pro srovnání, základní hodinová sazba je 15 talentů). Většina služeb je tak domluvena osobně. "Inzerát" lze také uveřejnit na internetové stránce.  Každý se může zapojit podle svých možností, tempa a přání.  A bonus pro "přistěhovalce", jako jsem já, je seznámení se zajímavými lidmi v novém místě. Také díky tomu se tu cítím míň cizí a ztracená. Ale dovedu si představit, že stejný pocit můžou mít klidně i místní. Je to vlastně taková velká zábavná hra (jeden člen si prý před pár lety z našetřených bodů zařídil celou svatbu). No a já jsem právě dopletla šálu a jdu se podívat, co s utrženými body. Nejspíš půjdou na kurzy o pěstování a jedlé zahrádce. Navíc část vypěstované zeleniny můžu zase směnit dál. Tak co, kdo se nechá strhnout do víru?

středa 6. února 2013

Osamělá vlčice


Vezmu to od začátku, od putování nejhlubšího, a pro mě zároveň stále aktuálního, od putování ke zrození. Dostala jsem se k němu klasicky, osobní zkušeností, o kterou jsem se už jednou podělila. Přesto chci na předchozí vyprávění navázat a znovu rozčeřit stojaté vody. Jsem asi od přírody bojovnice. Chci všechno vědět, všechno zvládnout a všechno udělat co nejlépe. Na své těhotenství vzpomínám jako na jedno z nejkrásnějších období, plné očekávání, svátečnosti, ale také odhodlání a umíněnosti. Tehdy snad nejhmatatelněji jsem cítila, že při odhazování navrstvených nánosů se stále více vzdaluji většinovému proudu a ustálené praxi.   

Na mé cestě k přirozenému porodu mě především oslovili a doprovázeli autoři jako Michel Odent (Znovuzrozený porod), Henci Goer (Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k normálním porodu), Ingeborg Stadelmann (Zdravé těhotenství, přirozený porod), Ina May Gaskin (Zázrak porodu) a Ivana Königsmarková (Hovory s porodní bábou). Jejich knihy naprosto odrážely mé rozpložení, kdy jsem vnímala své těhotenství jako přirozenou, radostnou a výsadní událost. Dodaly mi sebedůvěru a utvrdily mě v tom, že jsem schopna sama porodit své dítě. Věděla jsem přesně, co chci a čemu se naopak chci vyhnout, a nemocniční prostředí mě naplňovalo nedůvěřivostí a bojovností. Připadala jsem si jako matka vlčice, která by s vyceněnými zuby musela bránit své mláďátko před vetřelci. Bylo pro mě důležité, aby bylo v prvních okamžicích svého života obklopeno jen blízkými lidmi. Cítila jsem, že s kompromisy, ke kterým by případně došlo, bych se moc špatně vyrovnávala. Zpětně vím, že bych na svém rozhodnutí nic neměnila. Dokonce mě kacířsky napadá, že nebýt výchozí nedůvěry v porodnici, možná bych k myšlence na porod doma ani nedošla, a to by mě vlastně mrzelo.  

Proč to všecko píšu. Vím, že každá žena má jiná přání a potřeby. Vím také, že mohou nastat komplikace, které je nutné vyřešit v nemocnici. Vážím si práce lékařů a jsem ráda, že v naší společnosti máme vyspělé zdravotnictví. Zároveň ale s obavami sleduji diskuze kolem porodů plné předsudků, urážek, zavádějících informací, bezohlednosti a neochoty něco změnit. 

V České republice je v současné době situace dost zoufalá. Centrum aktivního porodu v Praze, jediné zařízení na principu porodního domu, který kombinuje domácí prostředí a vedení porodními asistentkami s možností rychlého lékařského zásahu, bylo zrušeno před více než deseti lety. Mezitím byla jeho zakladatelka a předsedkyně Unie porodních asistentek Ivana Königsmarková odsouzena kvůli úmrtí dítěte narozeného doma za její asistence a porody doma se dostaly na hranici ilegality. Nechci nijak snižovat vážnost situace. Úmrtí dítěte je vždycky tragické, ale dochází k němu bohužel i v porodnicích. Mediální a čtenářský ohlas stejně jako volání po zodpovědnosti jsou ovšem nesrovnatelné.

Vadí mi především přístup k celému problému. Už jen kvůli tomu, že většina žen dojde k porodu doma vylučovací metodou. Sama jsem ke všemu přistupovala docela metodicky. O to víc mi připadá nespravedlivé a zavádějící povrchní odsuzování a označování za nezodpovědnou, rádoby zajímavou a zpátečnickou hazardérku, jak se často ozývá na adresu mě podobných. 

Jsem přesvědčena, že je především nutné zlepšit podmínky v porodnicích, přehodnotit rutinní zásahy do porodu, oddělování dítěte od matky. Stačí srovnat běžnou praxi s doporučením Světové zdravotnické organizace. Za všechny špatné zážitky bych uvedla jeden, ze kterého je mi do pláče zlostí a bezmocí, a to se dotýká “pouze” poporodní péče. Říkám si, a co ty ostatní matky, které nenapadne vymoct si své dítě pomocí právničky, nebo o žádné nevědí? A proč by to vůbec mělo být nutné? I když se tak neděje všude, každá matka má právo na důstojné zacházení a respekt. Nad neochotou se zamyslet, naslouchat a otevřít se změně zůstává rozum stát. Přitom jsou země, kde je situace daleko příznivější. Ve Francii je sice porod v porodnici pořád dost medikalizovaná záležitost, ale existuje legální možnost vybrat si porodní bábu (doslovný překlad francouzského označení sage-femme by byl moudrá žena, jak úctyhodné), která vás doprovází po celé těhotenství, během porodu doma a zajišťuje také poporodní péči. Podobně ve Velké Británii, Německu nebo Rakousku. V Nizozemsku dokonce rodí v porodnici jen ženy s komplikacemi a ty, které si to výslovně přejí (ty druhé péči hradí samy, nebo ze soukromého pojištění). A že i tam to může probíhat úplně jinak, dokládá například jeden příběh z Belgie

Nebudu se rozčilovat nad tím, jak je možné, že u nás je situace taková, i když mě to stojí velké přemáhání. Snažím se to brát jako východisko a nesedět s rukama v klíně. Každý má možnost něco změnit. Je mi líto, že spousta maminek ani netuší, že by něco mohlo být jinak. Že děti nerodí porodníci, ale ony samy. Že nejlepší pro novorozeně je maminčina blízkost, kterou nic nenahradí. Naštěstí existují iniciativy, které zprostředkovávají informace a rozšiřují české obzory, například Hnutí za aktivní mateřství nebo Přirozený porod. Na podporu paní Königsmarkové vznikla stránka Příběhy pro Ivanu, inspirovaná případem maďarské porodní asistentky Agnes Gereb v podobné situaci. Přidat se může každý, kdo chce svým příběhem přiložit ruku k dílu. Kdo by chtěl  úsilí o lepší postavení porodních asistentek a právo žen na volbu podpořit ještě jinak, může podepsat petici. Iniciativy vznikají i v jiných zemích, po celém světě.

Je to zkrátka na nás. Musíme být nároční, neslevit a důvěřovat vlastní intuici. Najít odvahu bránit své potřeby, pocity a právo volby. A přát si, aby naše dcery vůbec nechápaly, že to někdy mohlo být jinak.